chovatelská stanice

O nás

Od mala jsem jezdila k babičce na venkov, kde vždy bývala nějaká kočka. U babičky měly kočky pohodlí, přes den mohly být v domě, spát na gauči, občas nějaká usnula i ve skříni, akorát na noc je babička vykázala ven. V noci lovily v okolí domu myši, oddávaly se námluvám nebo jen dováděly ve stodole v seně nebo na půdě. Pokaždé, když jsme k babičce přijeli, vedla moje první cesta za kočkami. Když jsem je nenašla v kuchyni, vydávala jsem se na půdu, stačilo zavolat čičí a hned nějaká přiběhla. Už tenkrát jsem získala přezdívku "kočičí máma". Každé prázdniny jsem měla u babičky vyhlédnuté koťátko, které jsem si chtěla po jejich skončení dovézt domů. A každý konec prázdnin byl ve znamení toho, že mi babička můj úmysl nakonec rozmluvila. V té době byla kastrace věc neznámá, městské kočky místo na kočkolit chodily doma do bedýnky s pískem, který se zpravidla bral na pískovištích, očkování proti kočičím nemocem tenkrát každý považoval za zbytečné, takže můj sen pokaždé zůstal nesplněný. Vynahrazovala jsem si to alespoň četbou knih o zvířatech a zejména o kočkách, při výletech do ZOO jsem trávila nejvíc času před pavilony kočkovitých šelem a na základní škole jsem v devátém ročníku dělala biologickou olympiádu na téma Pozorování kočkovitých šelem v ZOO. Tam se mi dokonce poštěstilo být chvíli s ošetřovatelkou ve výběhu gepardů. Můj sen o vlastní kočce se splnil až za řadu let. V roce 1993 jsme dokončovali rodinný domek a to už bylo jasno - k domu patří pes a kočka.

Napřed tedy přišla na řadu kočka. Naši známí měli v té době černou kočičku a mně se černé kočky vždycky líbily, takže jsme se domluvili, že pokud se Mindě narodí černé kotě, určitě si ho vezmu. S kým se Minda spustila nikdo neví, jisté je, že se narodila jen jedna černá kočička, kterou jsem pojmenovala Agáta. Časem ještě získala přídomek "von Senožaty" (to aby jí nebylo líto, že briťáci jsou von a ona ne) a později ještě "XXL" - to podle její nadváhy. Když bylo Agině 9 měsíců, přišlo na ni první mrouskání. Bylo jisté, že i kdybych jí nechala jen jeden vrh koťat, těžko bych pro ně hledala zájemce, navíc se mi vůbec nelíbila myšlenka, že bych měla jen tak Aginu vypustit do terénu, aby ji nějaký kocour "obšťastnil". A tak hned po skončení říje šla Agina na kastraci. Vůbec nikdy jsem svého rozhodnutí nezalitovala a Agina neví, o co přišla.

Když byl Agině rok, přišel do naší domácnosti labrador Andy. To rozjívené štěně Agina naučila, že:

  • kočky se nemají honit (teda aspoň ty ve společné domácnosti)
  • kočka baští první, pak páníčci a nakonec pes; ten má také právo po kočce vylízat misku, popř. dojíst to, co páníčci kočičce dali do misky v dobré víře, že je to pro ní to nejlepší, ovšem z jejího pohledu je to vyslovený hnus ...
  • kočka spí zásadně s páníčky, pes pouze tam, kde mu to páníčci nebo kočka dovolí
  • kočka má právo psa kdykoliv zmydlit, i když k tomu nemá žádný důvod

Dlouhá léta vládla Agina naší domácnosti pevnou tlapkou. Až do té doby, než jsem se zamilovala do plyšových medvídků - britských krátkosrstých koček. Následovalo studování kočičích encyklopedií, četba inzerátů a návštěva výstavy, abych zjistila, že:

  • britské modré kočky nejsou totéž co ruské modré
  • to, co zdánlivě vypadá jako britská modrá kočka, může být i kartouzská kočka
  • britští kocouři mohou být obři, o jakých se mi nesnilo
  • britské kočky nejsou jenom modré, ale vyskytují se v mnoha barvách
  • objevila jsem britské kočky s bílými tlapkami!!!!!!!!!!!!!!!

Následovalo hledání na internetu a několik mailů. Nějak jsem zapomněla, že pravá britská kočka je pouze ta, která má průkaz původu a zamluvila jsem si kotě bez PP. Snad to byla taky trochu srdeční záležitost, neboť zamluvený kocourek se narodil v den narozenin mé sestry, že jsem podlehla. Ovšem později mé nadšení poněkud opadalo. Zarazilo mě např. to, že mi paní chtěla prodat kocourka v 8 týdnech a na můj dotaz, zda bude očkovaný a odčervený, odpověděla, že odčervený bude, ale očkovaný ne, prý se očkují až u nových majitelů. Jenže já už měla z internetu nastudováno, že by koťata měla jít od maminky nejdříve ve 13 týdnech a v té době by měla mít za sebou dvě očkování. Ale kocourek byl v mé vysněné barvě, tak jsem si říkala, že ho aspoň "zachráním" a vypiplám si ho sama. Pár dní před odběrem mi paní napsala, že se u nich vyskytla plíseň, následovala porada s veterinářem a po jeho sdělení, jak je plíseň nebezpečná a co by to znamenalo pro mě a pro ostatní zvířata v mé domácnosti, jsem kocourka odřekla.

Ale bylo tu prázdno, na kocourka jsem se už moc těšila, měla jsem pro něj všechno připravené a nedovedla jsem si představit, že bych byla bez něj. Tak jsem začala znovu číst inzeráty a prohledávat internet. A pak jsem HO spatřila. Fanfana Tulip de Eminence. Krásného, modrobílého a tříměsíčního, přesně podle mého přání. Tak jsem přišla ke svému prvnímu britskému kocourkovi a můžu říct, že mně toto plemeno doslova učarovalo. Z Elíška vyrost výstavně úspěšný kocour, byl uchován a několikrát kryl. Z jeho posledního krytí jsem si nechala jeho dcerku, původní úmysl byl, že bude taky mazlíček, ale nakonec se vše seběhlo tak, že i Elisku jsem uchovnila a tak jsem vlastně začala chovat britské kočky. Když jsem vymýšlela název budoucí chovatelské stanice, napadlo mě hodně jmen, toužila jsem po Velvet Paws nebo White Paws, ale jako jeden z názvů jsem si dala i Eli’s Castle – ten název měl být na počest zakladatelů chovu Elisky a Elíška – no a tento název mi byl nakonec 21. 6. 2006 schválen a zaregistrován. První koťátka jsem odchovala v únoru 2007 a zatím poslední v červenci 2011. Za tu dobu jsem odchovala 12 vrhů. Po dosavadních zkušenostech vím, že víc než výstavní úspěchy je důležitější odchovávat zdravá koťata po zdravých rodičích.


© Eli's Castle, CZ • All rights reserved • webdesign by Alena Cihlářová